15.9. a 16.10. se skupina studentů a pedagogů vydala pomáhat do obcí postižených tornádem. Organizátorem a duší obou akcí byl pan Petr Sedlák, školník Gymnázia Otrokovice. Chtěli bychom poděkovat všem dobrovolníkům a zejména panu Sedlákovi za jejich obětavost a ochotu podat pomocnou ruku. Přečtěte si reportáže z obou akcí:
V sobotu 25. září nasedá brzo ráno do autobusu u Gymnázia Otrokovice skupina studentů s několika
učiteli a panem školníkem, nakládají potravinovou i peněžní pomoc a vyrážejí na pomoc
jihomoravským obcím zasaženým tornádem. Uvolněná atmosféra školního výletu se mění těsně před
cílem v tíživé ticho, když dobrovolníci na vlastní oči vidí zkázu. Možná i vás zaujmou poznatky a dojmy
dvou účastnic studentské pomoci:
Během cesty se my studenti rozdělujeme do skupin, které budou přiděleny potřebným rodinám.
Já a moje spolužačka Eliška budeme pomáhat v Nové Vsi jedné starší paní čistit cihly, nemohu se
dočkat. Dokonce jsem si přichystala i menší dárek pro člověka, kterému budu přidělena. Do látkového
pytlíčku jsem vložila svoje výrobky, přívěšek a náušnice, a k tomu ještě jeden křišťál.
Z autobusu vystupujeme u zničeného kostela, který se právě opravuje, a pohled na něj je smutný.
Kousek od něj vidíme zavřenou lékárnu, nad ní je prázdná místnost bez oken. Tam dříve bývala
dětská lékařka. Zde se do těžší práce pouštějí dva naši spolužáci, šikovní kluci, a pomáhá jim i pan
učitel Gajdošík.
Nedaleko od kostelíka se nachází domek paní Bohumily, které dnes budeme čistit cihly. Přicházíme
tedy na její zahradu, kde nám vysvětluje náplň naší práce a ukazuje, jak nejefektivněji ji provést. Když
je chvíli čas, využívám situace a paní Bohumile předávám dárek. Přichází nejdojemnější chvíle tohoto
dne. Paní Bohumila vděčně děkuje, a aby potlačila slzy, objímá mě se slovy, že se jí ještě nestalo, aby
jí někdo z lidí, kteří jí kdy pomáhali, dal dárek. Bylo to dojemné a hned jsem pocítila nával štěstí a
spokojenosti. No, a teď už do práce!
Velmi upřímně jsem se ze začátku snažila pracovat velmi rychle a co nejvíc, bohužel se to úplně
nevyplatilo, jelikož mi hned ze začátku skoro došly síly. Rozhodla jsem se proto zpomalit, dělat práci
svým tempem a nezastavovat. Čistit cihly není nijak náročná práce, ale chápejte, tohle neděláme
každý den, nejsme na to zvyklé, takže nás občas bolely ruce, ale rozhodně jsme toho ani já, ani Eliška
nelitovaly. Na zahradu za námi chodí pracovat taktéž paní Bohumila a dělá stejnou práci jako my.
Dokonce rychleji a možná i dvojnásobek toho, co udělám já s Eliškou, ale není divu. Paní Bohumila
tohle musí zvládat sama, aby očistila alespoň sto cihel za den a mohla co nejrychleji dostavět svoji
zídku na zahradě.
(Nikola Klimentová, septima Gymnázia Otrokovice)
,,Před pěti lety jsem tu zeď postavila, ještě jsem ji ani nezaplatila a už ji mám stavět znova, “ řekla
nám paní, u které jsme s Nikčou čistily cihly. Místo aby si někde v klidu četla a užívala si důchod, si
každý den paní nasadí elegantní klobouk s mašlí a čistí cihly. A nejhorší na tom je, že ví, že se tornádo
zase vrátí, a z veškerých fondů a sbírek peněz nedostala vůbec nic. I přesto se ale paní usmívá, práce
jí jde pěkně od ruky, zatímco my s tím vším trochu bojujeme a vymýšlíme, jak cihly očistit nejlépe a
nejrychleji, a zároveň si u toho trochu povídáme.
Asi po třech hodinách práce paní vyhlásí pauzu a donese nám svačinu: trubičky, dva plné tácy
chlebíčků, banány…a to jsme na to jenom čtyři. Nikča už je přinucena asi k desáté trubičce a vtipkuje,
že si asi odveze cukrovku. Marně se snažíme vysvětlit, že jsme nepřišly jíst, ale pracovat. Zároveň ale
rozumíme tomu, že nám tím chce paní vyjádřit svou vděčnost. Paní vypráví o tom, že ji ani nechtěli
pustit do domu bez občanského průkazu, o tom, jak u ní na zahradě hasiči hledali střechu, o noci
probdělé v koupelně, o synovi, který uvízl ve vlaku a po kterém další den v práci chtěli potvrzení, že
mu nejel jiný vlak, o tom, že lidé ve vsi nevěděli, co se děje, ač to věděla půlka světa. Stěžuje si na
hasiče, policii, charitu, úřady, Babiše, na to, že jí nikdo za ty škody nedal ani korunu, jen jí nabídli kolo.
Mluví o tom, že se tornádo pravidelně vrací, o tom, jak jsou někteří lidé zlí a závistiví i v nouzi, o tom,
že není materál ani lidi, kteří by stavěli a pracovali, o tom, že teď jí už skoro nikdo nepomůže, o tom,
že se někteří kochají neštěstím druhých lidí… Ukazuje nám fotky a pořád mluví, zatímco Nikča a já
posloucháme a občas nevěřícně zakroutíme hlavou. Když paní domluví, poděkuje nám, že jsme ji
vyslechly, že ví, že si stěžuje, ale potřebuje to prostě někomu říct – a od toho tady také jsme a jsme
rády za to, že s námi svůj příběh sdílí.
Nakonec se všechny rozloučíme objetím, batohy máme nacpané čokoládami, ač jsme se snažily
všechno odmítnout. A potom už sedíme s ostatními v autobuse, kde každý vypráví příběh „své“
rodiny, u které pracoval, a před námi se tvoří celé lidské osudy spojené jednou katastrofou.
Když vystupuju z autobusu, někdo mě chytá za rameno: „Nepojedeme ještě jednou?”
A já jen s radostí přikyvuju, protože tak krásnou a smysluplnou sobotu jsem už dlouho nezažila.
(Eliška Plisková, septima Gymnázia Otrokovice)
P.S. Příště se jede pomáhat 16. října!
Dne 16.10.2021 se dobrovolníci z naší školy vydali pomáhat do oblastí postižených tornádem, tj. do Mikulčic, do města Moravská Nová Ves a do Hrušek. Náš den začal srazem před naším gymnáziem v 7 hodin ráno, kde jsme nastoupili do autobusu a ten nás zavezl do již zmíněných měst. Po příjezdu na místo jsme se rozdělili. Moje skupina začala skládat cihly na stavbu jednoho domu. Po třech paletách jsme měli hotovo, tak jsme nafasovali kladiva, krumpáč a sbíječku. Dostali jsme od paní domácí instrukce, co máme a nemáme okopat, a pustili jsme se do díla. Okolo jedné hodiny odpoledne nám dovezli obědy a hordu zákusků. Potom jsme dál pokračovali v okopávání sklepu. Okolo čtvrté hodiny jsme měli hotovo to, co jsme dostali za úkol, a šli se převléct, popovídat a rozloučit s paní domácí a mazali na autobus. Ten nás nabral a čekala nás hodina cesty.
Odnesli jsme si velkou zkušenost, dobrý pocit a někteří bolavá záda a tělo. Byla to sice dřina, ale ta nám nevadila. Když jsem viděl radost v očích lidí, tak bych jel zase.
Jakub Rozehnal, kvarta – Gymnázium Otrokovice
