ITÁLIE
NATHALIE MARKOVÁ (SPT)
„Co tě nezabije, to tě posílí.“ S tímto rčením v mysli jsem ve tři ráno opouštěla domov. Odjížděli jsme z Otrokovic plni optimismu a očekávání do italského Janova. Bylo nás šest, šest statečných. Naše cesta probíhala v klidu a míru, nesčetné modlitby k pánubohu, aby nám dopřál rodinu s vilou u moře, nebyly vyslyšeny, ale o tom později.
Okolo páté hodiny odpoledne jsme dorazili do Janova. Po počátečních problémech s orientací jsme zdárně dorazili na místo určení. Rodiny si nás „rozebraly“ a my jsme se odebrali „domů“. Bydlela jsem u učitelky, která měla dvě dcery, starší Lauru a mladší Elenu. Na rozdíl od ostatních jsem měla velkou výhodu, protože všichni v rodině uměli alespoň trochu anglicky. U večeře jsem vychvalovala Českou republiku, jak jen jsem mohla, ze všeho nejdříve jsem holkám ujasnila fakt, že Československo se již rozpadlo, a poté jsem zmínila o ČR vše, nač jsem si jen vzpomněla. Začala jsem pivem a skončila u sportovců. Z historie ČR věděla něco jediná Elena, vzpomněla si na pražskou defenestraci. Kromě defenestrace a piva jsem se nesetkala s valným ohlasem.
Celý náš pobyt v Itálii byl spojen s čekáním.
Druhý den jsme měli sraz před jednou z budov školy. Plna očekávání, jak si vedou mí spolužáci, jsem opouštěla „domov“. Jela jsem autem, tudíž jsem měla tu možnost zapojit se do dopravy v Itálii. Pro tamní vládu bych měla jedno zásadní doporučení: odmontovat klaksony ze všech aut a to bez výjimky. Již po pár minutách mi troubilo permanentně v uších a tohoto pocitu jsem se zbavila až při cestě domů.
Jakmile jsme dorazili, zaujala mě skupina studentů, kteří kouřili před školou, ačkoliv probíhala výuka. Očividně to nikomu nevadilo. Když se dala naše šestičlenná skupina statečných dohromady, začali jsme probírat rodiny, ve kterých bydlíme. Ani jeden z nás nebydlel u moře. Při dlouhém čekání před budovou školy jsme navázali přátelství s Maďarkami, které uměly anglicky velice dobře na rozdíl od Italů a Španělů, se kterými jsme se dorozumívali posunky. Po opravdu dlouhém čekání nás vzali do prezentační místnosti, kde jsme si vyslechli prezentaci o robotech a elektrotechnice. Profesor, který prezentaci řídil, měl typický italský přízvuk, takže některé slova jsme si museli pouze domýšlet.
Po rautu, kde se podávaly italské pokrmy, jsme zamířili do janovského akvária. Prohlídka v akváriu probíhala poklidně, až na nechtěné spuštění alarmu. No, když přejdeme tento malý incident, byl zážitek opravdu silný, totiž tolik ryb jsem nikdy neviděla a doufám, že ani dlouho neuvidím. Večer mě Laura provedla historickou částí Janova. Měla jsem k tomu i výklad v angličtině.
Náš třetí den začal návštěvou druhé budovy školy. Jelikož jsem dorazila trochu dřív, podstoupila jsem prohlídku snad všech tříd na škole. Tedy přesněji jsem byla představena snad ve všech třídách na škole: „Toto je studentka z České republiky, je zde s projektem Comenius… .“ Poté se ke mně připojila ještě má spolužačka. Takže jsem v tom nebyla sama.
Jakmile dorazili všichni, museli jsme vyplnit dotazník o představě naší budoucnosti, prý na motivaci italských studentů. Následoval raut a poté vyšetření našich očí. Student, který mi vyšetřoval oči, neuměl anglicky, takže jsem spíše ze škodolibosti čísla pletla, ale jeho to z míry nevyvedlo. Jak na tom jsou mé oči, jsem se nedozvěděla, ale že by to byl promarněný čas, to se říci nedá. Když už nic, tak jsem se naučila pár italských slovíček. Na odpoledne byla nachystána návštěva muzea.
Před návštěvou muzea jsme se seznámili s Turky, kteří byli velice přátelští a znali alespoň Čecha a Baroše. Takže jsme mluvili hlavně o fotbale. Po vernisáži jsme šli na pizzu do restaurace u moře. V restauraci k našemu překvapení pracovala česká servírka, tímto plním slib a zdravím Třinec. U večeře jsme se bavili tím, že jsme mluvili na Poláky česky a Poláci na nás polsky. Zkoušeli jsme, kdo porozumí víc. Po večeři jsme šli na pláž.
Poslední den v Itálii jsme strávili v parku, kde jsme se zúčastnili orientačního běhu. Poté jsme se všichni rozloučili a vyfotili se u palmy. Odpoledne jsme měli volné, a tak jsme nakoupili jídlo a šli si sednout k moři. Svítilo slunce a my jsme si užívali. V pět odpoledne jsme měli sraz u mikrobusu. Podotýkám, že studenti přišli včas a profesorky se zpozdily. No, nemělo by to být naopak?
Už se těším na říjen, kdy projekt Comenius bude hostit naše gymnázium. Z Itálie jsme si odvezli mnoho zážitků a nových přátelství a doufám, že s tímto pocitem budou v říjnu odjíždět účastníci projektu Comenius z České republiky. Nakonec opravdu poslední poznámku – jsem strašně ráda, že se naše škola účastní takovýchto projektů, a rozhodnutí jít na Gymnázium Otrokovice a moci se zúčastnit tohoto projektu bylo jedno z mých nejlepších.
